Devadesátá léta byla tak trochu jiným světem. Když jste chtěli pořídit ojeté auto, nákup nebo chcete-li získání vašeho vysněného vozu bylo značně „trnitější“ záležitostí. Inzerce byla možná jen přes tisk, nebo vyvěšenou ceduli s telefonním číslem za sklem. Inzerát v novinách byl placenou záležitostí a ne každý měl chuť a čas investovat do této formy prodeje. Pak vám také muselo přát štěstí, aby byl inzerent zrovna u telefonu. První ONLINE inzertní systémy se objevily v čechách až v druhé polovině 90. let.
V roce 1994 se začal psát příběh legendy. Příběh, který změnil životy mnoha majitelů (dnes již legendárního) vozu MAZDA MX-5 u nás. Příběh o tom, jak pan Švaněk zasvětil svůj život tomuto kultovnímu vozu, začíná u zcela jiného typu auta. V roce 1994 se Ota vydává do Německa pro JEEP WRANGLER. Jak se dostal k Mazdě, kterou dnes familiárně nazývá Bába a co všechno s ní zažil v uplynulých 25 letech se dozvíte v následujícím rozhovoru, který je přepsán v autentické formě.
Jak ses dostal k myšlence, že chceš Jeep Wrangler, co tě vedlo zrovna k tomuto autu a které vozy jsi vlastnil dříve?
„Chtěl jsem změnu. Předtím jsem měl BMW E21, PORSCHE 924, poté AUDI 90 QUATTRO, kterou mi v noci u domu naboural jeden ožralej idiot. Ta 924 byla taková nic moc, bylo to takový Porsche-nePorsche, byl tam starej motor od Audi. Studený to šlo nastartovat, teplý taky, ale poloteplý bohužel nastartovat nešlo. Moc to nejelo, brzdy byly taky špatný, když se to rozjelo, nešlo to moc zastavit, ale bylo to zajímavý placatý auto, to je to, co se mi líbí. Dnes je to stále odpad, ale vzhledem už zajímavý veterán. Když jsi chtěl placatý auto v té době, nebylo co sehnat. Tohle bylo Porsche, targa, krásný. Jeep měl bejt osmiválec a měla to být změna, oproti tomu, co jsem měl dříve. Bylo mi řečeno, že má něco s přední nápravou a já si to chtěl opravit. Přijel jsem do Německa a řekli mi, že Jeep už je prodaný. Jestli to byla pravda, nevím, ale chtěli mi něco prodat.“
Znal jsi model MX-5 už v té době?
„Vůbec jsem nevěděl, co nějaká MX-5 je. V koutě bazaru vidím ležet něco placatého, rozšířeného, zlámaného, totální nesmysl, ale strašně se mi to líbilo. MX-5 jsem v životě neviděl ani na obrázku, ale ihned jsem se o to začal zajímat, co to je. Tenkrát za ten zlámanej šrot chtěli 120 tis. Kč + clo a další příplatky, celkem asi 140 tisíc Kč.“
Taková suma ve čtyřiadevadesátém? Šílené…
„No jo, a teď si vem, že ještě mi lumpové zatajili spoustu příplatků, cla měla být, dle dohody, už v ceně. V celním skladu se ještě spousta věcí protahovala a doplácela, frajery jsem naháněl snad dva měsíce a pak jsme to jeden večer po dvou, třech měsících konečně dovezli. Dal jsem do toho všechny své peníze.“
Co bylo po dovozu?
„Dovezli jsme to v noci okolo 2. hodiny ranní a složili v garáži, byli jsme úplně vyšťavení. Ráno jsem přišel do práce a čumím na to a říkám si, ty vole… Kdo to dá dohromady? To nebylo jak dnes, kdy vystřelíš mezi lidi požadavek, že potřebuješ rameno, potřebuješ převodovku a každej ti pomůže. Tehdy to tady nikdo neznal a nikdo nic neměl! Mrtvo… Když jsi přišel do Mazdy s požadavkem, že potřebuješ nějakou gumovou lištu, stálo to nesmysl. Jednou tolik, co dnes, byl jinej poměr peněz a NA bylo tehdy nové auto.“
MX-5 NA se oficiálně dovážela do České republiky až od července roku 1993. (Pozn. autora)
Jak tedy probíhala oprava v takových podmínkách?
„Proces byl složitej. Dával jsem to dohromady po nedělích, když byl čas. Tehdy jsem už měl obě děti, musel jsem se jim věnovat a taky vydělávat peníze. Auto dostalo fakt pecku, takže se muselo tahat na rámu. Tehdy to byla ale jiná doba, bylo naprosto běžný, že se ze dvou aut skládalo jedno apod.
Pamatuju si, že třeba ten systém vyklápění světla byl úplně zničenej, pomuchlanej a teď ses snažil opravit ten díl podle toho druhýho, kterej byl relativně v pořádku. Kdybys chtěl celej ten díl novej od Mazdy, dal bys za to strašnej nesmysl a nikdo tady neměl nějaký použitý díly.
Levej přední blatník tam vůbec nebyl, pravej byl hodně zmaštěnej. Pravej zadní byl takovej popraskanej, takže oprava. Jedinej zdravej byl levej zadní. Nárazník přední byl nepoužitelnej, zadní zůstal, musel jsem dělat „kopyta“ podle něčeho a nějak to seskládat. Stávalo se, že při složení těch dílů něco o centimetr, centimetr a půl nevyšlo, muselo se tedy improvizovat.
Například mám takové náběhy na krytech světel. Lidi mi říkali: „Hele, to je dobrý, to se mi líbí, to je zajímavý, jak to máš udělaný.“ Tehdy jsem ale neměl na výběr, musel jsem to designově zcelit, aby to vypadalo dobře.
Motor byl relativně v pořádku, ten je v autě stále původní – 1.6 85 kW. Dnes má najeto nějakých 120 tis. mil (cca 193 tis. km, pozn. autora).“
Lak
„Původní barva byla tmavě červená metalíza. Mám rád červenou a tak jsme tam dali barvu Rosso corsa, tu, kterou dávají na Ferrari.“
Kola
„Kola tam byla téměř všechna, jedno chybělo. Jedno jediné mi chybělo! Sháněl jsem ho celé dva roky, co jsem to stavěl. Komunikoval jsem i se samotnou firmou BBS. Ta mi nabízela všechno možný, včetně nové sady kol, jen toto konkrétní kolo ne… Tak jsem našel firmu, která by mi to jedno kolo udělala na zakázku. Chtěli za to 30 tisíc.
Detail celého kola
Sháněl jsem to po celé republice a každej mi tvrdil, že „jó, mám ty kola“ a ve finále nic. V té době nebylo nic jako bazoš, žádný fotky, nic, v Annonci taky nic. Věděl jsem, že sháním kola BBS RS, které mají třicet šroubků kolem dokola s určitým rozměrem a límcem. Najezdil jsem kvůli tomu stovky kilometrů a pak už jsem byl fakt nasranej! No a pak jsem sehnal ta kola, čirou náhodou, od nějakého „Lojzy z Benešova,“ kterej to měl na Opelu Kadett (pravděpodobně se jednalo o podobného Kadetta s rozšířeným bodykitem, o kterém jsem pojednával v tomto příspěvku – pozn. autora).
A pak mi volal frajer z Benešova, to už jsem neměl vyvěšenej ani inzerát, že „heleďtese mám pro vás ty kola!“ V duchu jsem si říkal: jó, to víš, že jo, ty vole… Zase pojedu někam do prdele a nic z toho… A fakt to máte? „Jó, jó, jó, přesně ty, co sháníte.“ Všichni předchozí prodávající mi kecali, takže jsem tomu moc nevěřil, ale nakonec jsem mu řekl, že se mu ozvu a přijedu kdyžtak zejtra.
Druhej den jsem volal do Benešova s dotazem, co za ta kola chce..? Týpek mi řekl, že jedno kolo je malinko na rovnání, tak těch deset tisíc, že by bylo dobrý. Říkám mu: „Cože?“ A on: „No tak osm…“ Přijel jsem tam, na parkovišti stálo otřískaný Piáno a Lojza v rádiovce. Tak se půjdeme na ně podívat, říkám. „Mám je tady, vole!“ A otevřel kufr Piána. „A co že za ně chcete?“ ptal jsem se s neutrálním výrazem. „Tak těch sedm...“ řekl mi. Tu sadu kol jsem sehnal za sedm tisíc, to se ti stane jen jednou za život. Dnes taková sada stojí minimálně 60 tisíc, absolutní nesmysl.“
O dva roky později…
„Trvalo to asi dva roky než jsem celý auto sestavil. Hádám rok 1996. Myslel jsem si, že auto dostavím v létě, ale nakonec to bylo až na začátku zimy. Celej natěšenej jsem sedl v rukavicích do auta a musel jsem se svézt! Bylo to senzační!“
Výsledek
„Auto kromě exterierových vizuálních prvků nemělo ve své době nic extra navíc a nemá dodnes. Jediný co jsem tam měl navíc bylo podsvícení. V devadesátkách jsem měl pod palubkou a v čumáku podsvícení. Ale to jsem zase rychle zavrhl, protože se mi kámoši smáli, že jsem kolotočář. Tehdy byly montážní lampy, samozřejmě neonový, do zásuvky v autě, na to jsem dal fialovou fólii z desek, které jsou na doklady a tak ti vzniklo fialové podsvícení. S tím jsem nějakou chvíli jezdil, než jsem byl pro smích kamarádům (oprávněně) a poté jsem je rychle sundal. (smích)
Jak už jsem říkal, pod kapotou byla klasická 1.6 s 85 kW, normální brzdy, žádný posilovač, švihadla. Teď tam mám ty rádoby laděný svody od Racelandu a zbytek výfukového potrubí jsem si dělal sám. Podvozek je Bilstein, pružiny jsem si zkrátil na svou výšku. Nehodlám na autě nic měnit, chci, aby vypadalo stále stejně, jak když jsem ho před pětadvaceti lety postavil. Na nějaký trendy kašlu.“
Auto bylo původně pro Američana?
„Auto původně dělala firma Schult OHG, která tuní různé pickupy a rozšířené Corvetty atd. Už nevím, jestli auto bylo bouraný v Americe a dovezený do Německa nebo dovezený do Německa a bourané tam. Faktem je, že bylo dělané pro Ameriku.“
V roce 1999 se konalo zcela první sektání majitelů MX-5, jak tě vlastně našel hlavní organizátor srazu – ředitel Mazdy Autolaros – pan Jiří Láša? Nemohl přeci vědět, že vlastníš MX-5, když jsi na ní dělal všechno sám?
„Jednou jsem jel do Mazdy na geometrii a autorizované servisy mají systém, kde evidují každého, kdo u nich podstoupí servisní úkon. Díky této jedné servisní záležitosti se do jejich centrálního systému dostala informace, že vlastním MX-5. Někdy okolo toho roku 99 přišel zvací dopis na to první setkání a tehdy jsme tam s Michalem (Otamírův syn, pozn. autora) jeli. Byl to zážitek!“
I. setkání majitelů MX-5, duben-květen 1999.
Otamír se synem Michalem na prvním srazu MX-5, rok 1999.
O Guru Racing garage a závodění
„Jako dílna jsme vždycky dělali všechno, šlo to od stodvacítek, favoritů a dalších. No a pak lidi začali jezdit s MX-5 a já jsem si říkal, že tohle nás baví víc než než dělat Octávky a Rapidy (myslím teď ten novej Rapid)… Samozřejmě, že když někdo přijde, že potřebuje s něčím pomoct, rádi pomůžeme s čímkoli. Ale faktem je, že z 99% děláme ty MX-5.
Guru vzniklo tak, že jsme jezdili na závody a kluci mi z legrace říkali: „Ty jsi takovej náš Guru.“ No a mí synové od toho odvodili, že si budeme říkat Guru Racing, jako tým. No a samozřejmě to bylo hned někým napadnuto na internetu, kde psali „TEN SAMOZVANEJ GURU ŠVANĚK,“ a já jsem pak říkal, že ten idiot vůbec neví, o čem mluví, to jsem přece nevymyslel já, abych si na tom honil triko… No a tak vznikl ten název.
Bába v Guru racing garage, 0. léta.
Je dobrý, že to auto furt stačí a to i na závodech. Člověk nemůže bejt, samozřejmě, nejrychlejší a věčně nejrychlejší, vždycky přijde někdo rychlejší. To je přirozený… Ale mě baví, že vás furt můžu jako dědek zlobit! (smích) A že vás můžu sem tam nasrat! Samozřejmě zdravě nasrat. To mi stačí! (smích) Samozřejmě přijdou kluci, kteří jsou mladší, ten mozek je trošku jinej, když jsi mladší, takže se vrháš do věcí trošku víc bezhlavě a když je to v kombinaci s tím, že to umí, tak je jasný, že tě udělá. Ale furt je dobrý, když tomu nějakým způsobem stačíš. Když si řekneš, že se na to nemusíš úplně vykašlat, že se dobře svezeš, stačíš tomu a hlavně tam úplně nepřekážíš. A když se ti povede je jako dědek nasrat, tak to je úplně príma! (smích) Ale jsou lidi, který to berou, že je to o srandě a pak jsou lidi, kteří to berou jako nepřátelský akt, což je škoda…“
Ota s Bábou na okruhu ve Vysokém Mýtě, VHS záznam, srpen 2004.
Sosnová 2009, i zde Ota závodil.
Zdroj: YouTube kanál „M&M&M„.
Otamír s Bábou vítězí v kategorii do 1.6 l na Miata Cupu 2009.
25 let s úsměvem na tváři
„Nebejt Mazdy, tak bych se na spoustu míst ani nepodíval. Byli jsme ve Švýcarsku, Černá hora, Chorvatsko, x-krát Rakousko, Itálie a vždycky v pohodě. Nikdy nebyl sebemenší problém. V Česku jsme toho taky projeli nesmysl. S Bábou jsem i závodil, než jsem postavil závoďáka (obyčejné NA s 1.6 85 kW, postavené na závody pozn. autora), a každá zatáčka byla s úsměvem na tváři.
Radši bych se třikrát rozvedl než to prodal. Když jsem dodělal kompresora (silnější dvojče Báby, pozn. autora), tak mi někteří říkali: „Tak tu starou prodej ne? Na co dvě v garáži?“ Zbláznili se? Tolik let vzpomínek a zážitků? To je jak miminko, jak dítě. To prostě nejde!“
Jak čas plynul, komunita majitelů MX-5 se vyvíjela. Do komunity se postupem času dostalo více mladých lidí. Stalo se tak v čase, kdy začala být první a druhá generace tohoto populárního japonského roadsteru cenově dostupná. Přesto musím konstatovat, že je to jedna z nejsoudržnějších a nejpřátelštějších komunit majitelů vozů u nás. Pan Otamír Švaněk je jedním z jejich zakladatelů a dlouhá léta se podílí na všech možných aktivitách, spojených s oficiálním FANKLUBem MX-5. Svůj osobitý a pozitivní elán rozhodně neztratil…
Pokud se vám stane, že proti vám pojede červená a rozšířená MX-5 1. generace s alfanumerickou kombinací na poznávací značce – AHJ 60-81 – vězte, že je to právě on. S Bábou dodnes běžně jezdí na vyjížďky a i přesto, že se vůz znovu „narodil“ před dlouhými pětadvaceti lety, se za ním spousta tváří otočí i v současnosti.
Panu Otamírovi děkuji za příjemný rozhovor a skvělou projížďku v tomto stylovém voze. Přeji mnoho dalších šťastných kilometrů!
Červenec 2021: S Otamírem jsem tvořil posádku na 4 denní vyjížďce „Cestou necestou“. Fotografii pořídila slečna Kateřina Plachá.
Odkaz na GURU RACING GARAGE naleznete zde.
Zdroj fotografií a vidozáznamů: Soukromý archiv pana Otamíra Švaňka. Děkuji za sdílení a důvěru.