Milí čtenáři a přátelé,
prostřednictvím textu, obrazu a videa se spolu setkáváme v online světě téměř tři roky a při psaní těchto řádků zažívám silné „emoční turbulence.“
Několik desítek měsíců s vámi vzpomínáme na vozy vaše, vašich blízkých, příbuzných, přátel; zkrátka kohokoli, kdo vám stojí za vzpomínku, zachycenou na fotografii či videu v dávných časech. Vzpomínáme na životní cesty nejen aut, ale i lidí, kteří je vlastnili, někdy již zvěčnělých.
Dovolte mi nyní vzpomenout na člověka, blízkého mému srdci – mého dědu Česlava. Ten nás navždy opustil dnes ráno v časných hodinách.
První automobilová vzpomínka
Kdysi mi byla položena otázka, co je vlastně mou první automobilovou vzpomínkou. Otázka je to vskutku složitá, poněvadž kopat v mysli hluboko ke vzpomínkám a myšlenkám, jež se tvořily v raném věku je velmi náročné. Víte, co je vaše úplně první vzpomínka v životě? Já opravdu nevím…
Cítím, že k rozvinutí myšlenky výše, je potřeba odhalit část ze svého soukromí. Moji rodiče auto neměli. Když jsem byl malý, nepotřebovali jej. Malé město Šumperk, kde jsem prožil velkou část svého života, projdete rychlým tempem z jednoho konce na druhý za necelou hodinu. Mám-li tedy lovit automobilové vzpomínky z hloubi své mysli, vzpomínám na své prarodiče a praprarodiče.
Praprarodiče se svou ALFOU ROMEO 33, cca 1992.
O své prababičce Vilmě, jež mistrně zvládala small-talk, a které se podařilo v polovině 70. let získat RENAULT 15 v Tuzexu, jsem zde už psal. Má první automobilová vzpomínka je spojena právě s onou patnáctkou, kterou měla až do poloviny 0. let.
Kdysi jsme vyrazili na výlet a Renault prostě vypověděl službu. Vzpomínám, jak jako malý hledím vzad z okna kabiny odtahové služby a prababi s pradědou (sedící ve voze na odtahovce) se hlasitě hádají. Byly mi asi 2, maximálně 3 roky.
Praděda Miloslav se svým Renaultem 15. Letos uplynulo přesně 20 let od chvíle, kdy nás navždy opustil.
Patnáctka mých praprarodičů však nesehrála v mém životě nikterak valnou roli. Ano, první automobilová vzpomínka je možná spjata s ní, avšak prvním velmi zásadním vozem, na které si v životě pamatuji, je OPEL ASCONA C mého dědy. Byl na ni hrdý. Bylo to jeho první západní auto.
Dědův automobilový život
Děda neměl lehkej život, v sedmdesátejch letech začal dělat pro JZD v dědině nedaleko Zábřehu na Moravě. Za celej život se nadřel neskutečným způsobem. Se svou ženou měl i domácí hospodářství, takže ve chvíli, kdy přestal budovat lepší zítřky socialistické vlasti pro JZD, makal doma. Díky domácímu hospodářství ušetřil dost peněz a na počátku 70. let pořídil své první auto, kterým byl MOSKVIČ 412. Děda na něj moc nevzpomínal, ale faktem je, že jej měl v čase, kdy se narodila moje máma.
Na přelomu 70. a 80. let nahradil Moskviče novějším autem, žlutou DACIÍ 1300. Pár dnů po koupi přijel s autem do práce jej umýt. Přišel k němu kolega, ať to „nadlábne“ a může si poslechnout, jak nové fáro zní. Děda měl ale po celou dobu mytí a jejich rozhovoru nastartováno. Kolega, zvyklý na uřvaná soudobá auta, tomu prostě nemohl uvěřit.
Třináctistovku měl v průběhu celých 80. let. Staral se o ni, udržoval ji, co to šlo. Tehdy bylo auto rodinným stříbrem. Doprava autem z vesnice do města byla naprostá nutnost, ale ne každý si mohl auto dovolit.
Moje máma s dědovou DACIÍ 1300, 2. polovina 70. let.
Děda byl klasickej chlap, občas ješitnej. Jednou v zimě (a že tehdy byly velmi tuhé zimy), jeli na návštěvu k praprarodičům do Zábřehu. V serpentinách chtěl předjet sousedy a trochu před nimi zamachrovat, jak umí řídit. Na zledovatělé cestě však nevytočil zatáčku a spadl s autem do příkopu. Sousedi zastavili a svezli zbytek posádky Dacie do města k praprarodičům. Děda se vracel nasranej pěšky do vesnice pro traktor, aby auto vytáhl. No jo, no… Bezmobilové osmdesátky.
Čas však plynul… Když moje máma čekala v ’92. roce mého staršího bratra a začala rodit, vezla ji moje babička do porodnice. Cestou jim došel benzín, naštěstí dolili pohonnou hmotu z rezervního kanystru a pokračovali v urgentní cestě. Vše dobře dopadlo. Máma porod zvládla a bratrovi bylo letos 30.
Máma ještě dodává, že se po dokončení autoškoly (1993) učila v Dacii jezdit.
Moje máma s dědovou DACIÍ 1300, cca 1984 / 1985.
První západní kára
Co vám budu povídat, s dědou jsem pátral, kdy koupil svoje první západní auto. Když se děda v pětadevadesátém rozvedl, říkal, že už nikdy nechce jinou ženskou. Byla to pro něj strašná emoční rána. Minimálně dva roky se psychicky léčil z ukončení 25 letého manželství. Pak se poznal přes inzerát s mou babičkou Věrou. Věrka byla milá láskyplná žena a věřím, že se děda znovu zamiloval.
Děda se svou družkou Věrou u OPELu ASCONA, raná 0. léta.
Ze začátku měl jejich vztah háček. Byl na dálku. Věrka byla z Vlašimi, děda bydlel stále na Moravě. Pravidelně se navštěvovali, než odešli postupně do penze. Asi proto děda tehdy koupil OPEL ASCONA C, své první západní auto. Chtěl jezdit do Čech stylově a pohodlněji, než Dacií. Ascona, z roku 1981, byla klasickou západní ojetinou, dovezenou po revoluci do České republiky. I přesto, že šlo o základní typ 1.3 S se švihadly, babi Věra vzpomínala, že Ascona měla velmi pohodlné sedačky. Není divu, že Ascona byla na západě kdysi trhák.
Děda s Asconou, 27. července 2002. Povšimněte si, že vůz neměl pravé zrcátko.
Ascona je prvním autem, na které si v životě výrazně pamatuji. Pamatuji si výlety na hrad Bouzov a po okolí, které jsme absolvovali. Nebylo jich hodně, děda pořád dřel a neměl na vnoučata mnoho času.
Vzpomínám, že Ascona byla v garáži, jež byla obrostlá kopřivami. Děda je nechtěl posekat, asi abychom mu tam nelezli. Za ty popáleniny to ale stálo. Vzpomínám na zářivě červená zadní světla s odrazkami, jak vyjíždí z garáže a my netrpělivě stojíme opodál a těšíme se, až nastoupíme. Ta vůně benzínu… Pamatuji si to matně, ale pamatuji.
Já se starším sourozencem v dědově Asconě, 4. srpen 2000.
V 1. polovině 0. let začal děda s Věrkou jezdit pravidelně do Chorvatska. Ascona držela a nikdy je nikde nenechala. I přesto, že t. č. byla už více než 20 let starým „pekáčem.“
Já v dědově Asconě, 19. dubna 2000.
A pak jednoho dne roku 2006 Ascona zmizela. Děda vzpomínal, že ji nechal sešrotovat, protože ji silně žrala koroze. V bazaru si místo ní pořídil ojetého červeného PEUGEOTa 206 (3 dv., 1.4 benzín, r. v. 1998) a s tím už dožil.
Láska k čemukoli podle mě vzniká buď nárazově, tedy na první pohled, nebo se postupně rozvíjí. Mám-li hovořit o své lásce k autům, pak dědova Ascona tvoří jeden z mnoha základních stavebních kamenů mého pozvolného rozvoje lásky k autům a klasickým Opelům. Nezištně podnítila emoce, které si s sebou ponesu celý život a nebýt dědovy Ascony, kdoví, zdali byste dnes tento text vůbec četli.
Sbohem, dědo…
Tento příspěvek je věnován památce pana Česlava Vavrocha a paní Věry Chrpové. Navždy vás budu nosit ve svém srdci a nikdy nezapomenu na společné chvíle s vámi.