Dobová relivkie

Automobilový svět Marty Kubišové (1996)

Právě dnes si připomínáme významný den. V noci z 20. na 21. srpna roku 1968 došlo k vojenskému vpádu pěti komunistických zemí Varšavské smlouvy do Československa. Během prvního týdne okupace veřejnost vyjadřovala podporu intervenovaným představitelům a kladla silný odpor vůči okupantům. Spontánní masové protesty trvaly týden a zdiskreditovaly tak socialismus sovětského typu v očích světové veřejnosti.

Od 20. srpna do 31. prosince 1968 zahynulo při střetech cizích vojáků s civilisty celkem 108 občanů Československa. Vojska Sovětského svazu setrvala na našem území až do roku 1991.[1]

Marta a hymna naděje

V roce 1968 nahrála zpěvačka Marta Kubišová proslulou píseň Modlitba pro Martu. Skladba původně vznikla pro televizní seriál Píseň pro Rudolfa III. a vzhledem k době jejího zveřejnění v době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa se i díky nadčasovému textu stala symbolem českého odporu vůči okupaci.

Píseň byla následně vydána jako singl a v roce 1969 byla zařazena na debutové album Marty Kubišové, zvané Songy a balady. Roku 1989, po 19 letech zákazu činnosti a veřejného vystupování, který Kubišová dostala, byla „Modlitba pro Martu“ také jedním ze symbolů sametové revoluce. Dne 21. září 1968 pozval prezident Ludvík Svoboda na Pražský hrad vybrané zpěváky, herce i skladatele. Marta Kubišová tam s klavírním doprovodem zazpívala „Modlitbu“.

V únoru 1970, v době již nastupující normalizace, dostala Marta Kubišová faktický zákaz vystupování a jiné veřejné činnosti.[2]

Záminkou k jejímu zákazu se staly údajné pornografické snímky z jara 1969 (tři fotomontáže). Později sice žalobu u soudu na ředitele Supraphonu Hrabala, který měl za účelovou pomluvou stát, vyhrála, ale mezitím už měla vypovězené všechny smlouvy. I přes to získala v anketě Zlatý slavík 1970 mezi zpěvačkami nejvíc hlasů. Protože byla pro komunistický režim nepohodlnou osobou, musely být výsledky ankety zfalšovány, takže cenu obdržela dodatečně až v roce 1990.

V dalších letech působila v běžných občanských zaměstnáních, jeden čas lepila sáčky na hračky. Na obnovu své umělecké činnosti si musela počkat do roku 1989, kdy komunistický režim padl. Do té doby mohla zpívat pouze na undergroundových akcích pro pozvané účastníky.

Podpisem Charty 77 se její stíhání a sledování StB ještě stupňovalo, v letech 1977 a 1978 působila i jako mluvčí Charty 77.[3]

Devadesátá léta – vzpomínání na automobilový život

Po roce 1989 se Marta vrátila ke své pěvecké kariéře bez jakéhokoli omezení. Publikum na ni nezapomnělo, koncertní síně byly vždy plné.

V listopadu 1996 zavzpomínala spolu s redakcí magazínu Auto Tip na svůj automobilový život:

Marta Kubišová za volantem své TOYOTY RAV4, rok 1996.

Za volantem spíše nadávám

„Já byla autama nakažená od mládí, hlavně díky bratrovi, který dnes žije v Kanadě. Ale dlouho jsem se motorizaci bránila. Asi před 25 lety (v r. 1971, pozn. autora) jsem však zjistila, že taxíky stojí strašně peněz a koupila si svůj první vůz. Bílého FIATa 600D s dieselovým motorem. Tři Fiaty měl i můj první manžel, ale když jsem se rozvedla a přestala zpívat, musela jsem Pandu prodat – jako písařka jsem vydělávala tisíc korun a to na ježdění nestačilo. Můj druhý muž měl Chryslera, ale toho jsme nakonec museli prodat také, protože po podpisu Charty nám vzali řidičáky.

Bez auta jsem byla osm let a to další jsem si pořídila teprve před 6 lety (v r. 1990, pozn. autora). Začala jsem totiž znovu zpívat a bylo mi trapné, když mě Zdeněk Rytíř musel v noci vozit do studia. Měla jsem tehdy zálusk na Daewoo, ale nakonec jsem skončila u mírně ojetého Favorita. To byl docela fajn vůz, ale nesmělo pršet. Jakmile totiž sprchlo, tak se zastavil. Jednou mě takhle vypekl i v Ženevě a dostal mě do prekérní situace: mě, která sice auta pozná podle typů, ale o technice toho moc neví, se mě tam ptali na technické věci. Navíc francouzsky… Přesto mou Škodovku spravit dokázali, ale úplně to asi nešlo. Protože jednou, když jsem jela na Výbor dobré vůle, mi v bouřce přestala fungovat zase. Ale než jsem zlomyslné auto v lijáku odstavila, zajistila a dokázala se telefonem omluvit, Favorit opět fungoval.

Koupila jsem si proto VOLKSWAGEN GOLF, u něhož jsem si vybrala i potahy a byla na něj patřičně pyšná. Bohužel jen do doby, kdy tachometr ukazoval 4000 km. Pak mi ho někdo před Karlínským divadlem během představení ukradl. Což, po krátkém intermezzu s další Škodovkou, odnesl můj další vůz – RENAULT CLIO.

Z obavy, aby mi ho někdo snad zase nevzal, jsem jej totiž dva roky raději nemyla, takže chudák připomínal kuličku bláta. Později mi firma SEAT půjčila TOLEDO a teď CORDOBU 1.9 TD. Za jejím volantem absolvuji všechny cesty spojené se zpíváním, ale mým soukromým vozem je od léta TOYOTA RAV4. Hlavně kvůli stavu našich silnic.“[4]

Marta při předání SEATu CORDOBA, rok 1996.

„Havárii jsem dodnes žádnou neměla, jen Pandu jsem jednou na tramvajových kolejích neubrzdila a prohnula u ní přední nárazník.

Faktem je, že pobyt za volantem si zpravidla odnadávám, i když rozhodně nejsem cholerik. Domnívám se, že řídím dobře. Koneckonců s dcerou jsem autem projela celou Evropou a denně si troufnu na 1100 km. A to zase tak málo není.“[4]

Paní Marta letos oslaví své 79. narozeniny a rád bych jí touto cestou popřál mnoho zdraví a životního elánu. Pevně doufám, že i dnes jezdí stylově.

Zdroje:

  1. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa – wikipedia ONLINE
  2. Modlitba pro Martu – wikipedia ONLINE
  3. Marta Kubišová – wikipedia ONLINE
  4. Auto Tip 22/96; foto: V. Novák